Prevzaté z českej aplikácie JM 2025

Texty k sv. omši

Text kázne

Drazí mladí, po společně prožité vigilii včera večer jsme dnes znovu zde abychom slavili eucharistii, svátost úplného darování sebe sama, které pro nás Pán vykonal. Můžeme si představit a znovu v duchu projít cestu, kterou večer po Velikonočních svátcích prošli učedníci z Emauz.Nejdříve odcházeli z Jeruzaléma vystrašení a zklamaní, odcházeli v přesvědčení že po Ježíšově smrti už nemůžou nic očekávat a v nic doufat.A namísto toho potkali právě Jeho, přijali jej jako společníka na cestě, poslouchali Jej zatímco jim vykládal Písmo a nakonec Jej poznali při lámání chleba. Tehdy se jejich oči otevřely a radostná novina Velikonoc nalezla místo v jejich srdci.Dnešní liturgie nám nevypráví přímo o tomto setkání ale pomáhá nám rozjímat nad tím o čem vypráví: o setkání se Vzkříšeným které mění naši existenci, naše pocity, touhy a myšlenky.První čtení, úryvek z knihy Kazatel nás zve abychom zakusili vlastní limity, tak jako dva učedníci o nichž byla řeč, abychom zakusili konečnost věcí které přechází. Žalm, který je jako ozvěna prvního čtení nám nabízí obraz ,,kvítí které roste, ráno kvete a roste, večer je posekána a usychá.’’Jsou to dva silné obrazy, možná trochu šokující, kterých se ale nesmíme leknout, jako by to bylo nějaké tabu kterèmu se musíme vyhnout.Křehkost o níž mluví je vlastně součástí zázraku kterým jsme.Vezměme si symbol kvítí, není nádherný kvetoucí záhon? Jistě, je delikátní, z jednotlivých zranitelných stébel náchylných k uschnutí, zohnutí, zlomení, ale které jsou hned zastoupeny dalšími které rostou po nich a které jsou živeny z pozůstatků prvních které jim poskytují živiny a hnojivo.Tak žije záhon, trávník, neustále se obnovuje, a i během mrazivých zimních měsíců, když se zdá že všechno mlčí, jeho energie dřímá pod zemí a připravuje se na jaře explodovat všemi barvami.I my, drazí přátelé, jsme takto stvoření, jsme pro to stvoření. Ne pro život kde je vše samozřejmostí, kde všechno stojí, ale pro existenci která se neustále obnovuje v darování a v lásce.Tak neustále směřujeme k něčemu co je víc, k něčemu co nám žádná vytvořená realita nemůže dát, máme velikou a spalující žízeň, tak velkou, že žádný nápoj světa ji nemůže uhasit. Když ji cítíme, nemůžeme oklamat naše srdce a snažit se ji uhasit s nedostatečnými náhražkami! Spíše jí naslouchejme! Použijme ji jako pomyslnou stoličku, na kterou jako děti vylezeme abychom na špičkách vyhlédli z okna, z okna setkání s Bohem. Ocitneme se před Ním, který nás čeká, který jemně ťuká na sklo naší duše, a je hezké, i když máš dvacet, otevřít mu srdce, dovolit mu vstoupit, a pak se s ním vydat na dobrodružstí vstříc věčným prostorům věčnosti.Svatý Augustin, když mluvil o svém intenzivním hledání Boha, se ptal: ,,Co je tedy důvodem naší naděje? Je to země? Ne. Něco co pochází ze země, jako zlato, stříbro, dřevo, voda? Jsou to líbivé věci, hezké a dobré.’’ Ale uzavíral:,, Hledej toho který je stvořil, on je tvou nadějí.’’ Když pak přemýšle o cestě kterou prošel, modlil se takto:,,Ty pane, jsi byl uvnitř mě a já jsem byl venku. Tam jsem tě hledal. Zavolal jsi mě, a tvé volání proniklo mou hluchotou, zářil jsi, a tvá záře rozjasnila mou slepotu, rozšířil jsi tvou vůni, nadechl jsem se a kroužil kolem tebe, ochutnal jsem a mám hlad a žízeň, dotkl ses mě, a žhnu touhou po tvém pokoji.’’